obrázek školy

Trocha z historie...

Významná data

  • 1963 - založení žamberské pobočky LŠU Králíky
  • 1.9.1979 - vznik samostatné LŠU Žamberk
  • 1990 - přejmenování školy na ZUŠ Žamberk
  • 12.3.1993 - propůjčení četného názvu "Základní umělěcká škola Petra Ebena"

Historie

Jsem dobrá myšlenka, která se již v šedesátých letech zrodila v hlavách žamberských hudebníků a zůstala ve zdech školy dodnes. Již tenkrát jsem se snažila poradit důležitým lidem na radnici, aby zřídili samostatnou LŠU, ale tehdejší doba plná zákazů byla mým největším nepřítelem. Než se mi podařilo někoho přesvědčit, už se nové školy otevírat nesměly.

Zabydlela jsem se v hlavě Milady Lehrausové, která se v roce 1963 zasloužila o vznik žamberské pobočky LŠU Králíky a vyučovala zde hru na klavír. Šeptala jsem jí: "Klavír je málo, klavír je málo, chce to víc nástrojů!" S ní jsem byla šťastná, ta mi naslouchala a v roce 1965 přibrala Vladimíra Voňku, který začal vyučovat hru na housle. Aby jim bylo veseleji, vzali k sobě v roce 1968 ještě akordeonistu Josefa Killera. Od začátku se učilo v nynější budově školy v Žamberku na Mírovém náměstí 145 ve čtyřech nevyhovujících třídách. Mně se tam ale mezi těmi nadšenými učiteli a dětmi tak zalíbilo, že jsem tu s nimi zůstala dodnes. Tady jsem byla ve svém živlu. Ať jsem vklouzla do které hlavičky jsem chtěla, všichni muzikanti mé rady poslouchali.

Když v roce 1971 nastoupila do funkce nová vedoucí pobočky paní Marie Dolečková, hned jsme se skamarádily. Úplně jsem ji nadchla pro svůj nápad vyučovat co nejvíc nástrojů. Tak jsme s Mařenkou rozšiřovaly. Ne, že bych se chtěla chválit, ale já na tom měla větší podíl. Nebo Mařenka? Tak asi Mařenka. Na čem? Přece na tom, kolik učitelů v naší školičce v té době učilo děti základům hudby. Vidím je jako dnes - mladý učitel Vilda Maivald, který vyučoval dechy žesťové a Jaroslav Blažek - klarinet.

Jak šel čas, nástroje zůstávaly, jen učitelé se měnili. V roce 1973 vyučoval hru na housle Jaroslav Matuška a v roce 1975 začal klarinety učit Jiří Štěpánek. V tomto roce nastupuje mladá učitelka Hana Chvátilová. Nikdo v té době ještě netuší, že právě ona se za pár let stane ředitelkou naší školičky. Jen já jsem to věděla. Ta byla poslušná. Ach, jak ta na mě dala... V roce 1977 se rozšířilo oddělení dechových nástrojů o výuku příčné flétny pod vedením Jaroslava Hernycha.

A zpátky do školičky. V roce 1976 jsem se nachodila a nadřela nejvíc. Nadchnout všechny ty lidičky pro přestavbu školy, to byla vážně dřina. Ale povedlo se mi to! Rodiče odpracovali zadarmo 3 062 hodin a řemeslníci, kterým se za práci platilo, odpracovali 24 908 hodin. Řekněte, nejsem šikovná? Tenkrát jsem se úplně vyčerpala, ale ten pocit naplnění, když jsem se v roce 1978 poprvé prošla po chodbách krásné moderní školy, byl úžasný. Moji milovaní učitelé se stěhovali do deseti učeben pro individuální výuku, čtyř učeben pro hromadnou výuku a krásného tanečního sálu se zrcadly pro malé baletky. V roce 1981 byla školička rozšířena ještě o byt.

Také Vás napadá otázka: "Co dělali učitelé v těch dvou letech adaptace budovy?" Zahálet jsem je nenechala, učili v náhradních prostorách. To byly časy!

1.9.1979 jsem se konečně dočkala slavnostního zahájení výuky v samostatné LŠU, kde byly tenkrát otevřeny 3 obory: hudební, výtvarný a taneční. Nová škola měla také novou mladou paní ředitelku Hanu Chvátilovou. I do její hlavinky jsem se vloudila a vedla její kroky. Víte, kolik dětí jsem přilákala? 121 žáků do hudebního oboru, 67 žáků do přípravné hudební výchovy, 24 žáků do výtvarného oboru a 35 žáků do tanečního oboru.

V roce 1979 pro mne učitelé a žáci uspořádali 12. prosince první vánoční besídku. A protože já nerada sedím na koncertech sama, tak vystoupení bylo veřejné.

Život je plný změn, proto i náš učitelský sbor se během let obměňoval a rozšiřoval. Jsem myšlenka hudební, moc ráda poslouchám dechovku a ráda tančím. Prosila jsem Bohouška Krahulce: "Bohoušku, založ dechovku, já ti budu pomáhat a postarám se, abys měl stále dost nových nápadů". Přemlouvala jsem ho tak dlouho, až v roce 1981 vybral 20 nejlepších dětí, založil dechovku a dal jí název Žamberačka. Bohouška jsem si hýčkala a předcházela, ale osud je nemilosrdný. Když odešel navždy do muzikantského nebe, dočasně převzali dechovku tehdy ještě externí učitelé - Jirka Štěpánek a Vilda Maivald. Oba se o ni dobře starali a pečovali do roku 1990. V tomto roce přišel mladičký učitel Láďa Tyrner, který se ujal nejenom dechovky, ale také výuky téměř všech dechových žesťových nástrojů. Jů, ten dokázal s těmi dětmi divy. Měla jsem co dělat, abych ho mezi žáčky poznala. Tak byl mladý. Ale když zvedl taktovku, musela jsem ho obdivovat. Láďa postupně rozšířil dechovku na nynějších 60 členů.

Nedivte se, že jsem byla někdy unavená. Tolik učitelů a všichni mě potřebovali. Ona si to dnes už nepamatuje: "Ano, Olinko Strnadová, o tobě je řeč". To já jí přivedla na nápad založit ve škole literárně-dramatický obor a vlila jí do žil touhu a nadšení. Nejvíc mě ale stále potřebovala Hanička Chvátilová. Mé rady, ale také dobré slovo a konejšení v dobách přeměn. Stále se něco měnilo. Třeba název školy. V roce 1990 z LŠU na ZUŠ. V tomto roce, jestli si dobře pamatuji, přibyl opět nový obor - paličkovaná krajka se 30 žáky, vedenými Marii Poludovou. Tenkrát byla naše školička jediná v zemi, kde se vyučovalo to pavoučí předení.

Petr Eben - foto

S Haničkou Chvátilovou jsem si dobře rozuměla. Jednou večer, když Hanička nemohla usnout a přemýšlela o profesoru Petru Ebenovi, jeho hudbě a o tom, jak jeho dílo přiblížit mladým hudebníkům, špitala jsem jí do ouška: "Haničko, celý svět by měl vědět, že máme tak slavného rodáka. Tak dlouho jsem jí v té hlavičce vrtala a nenechala ji v klidu, až ji napadlo pojmenovat po něm školu - ZUŠ Petra Ebena. Bezva! Stalo se tak 12.3.1993. V té době navštěvovalo naši školu 490 žáků a vyučovalo zde již 20 učitelů.

V současné době má naše škola okolo 520 žáků.

To jsem je zmákla, co? Všechny ty učitele a děti, kterým jsem už od kolébky špitala, jak je umění kouzelné. Všechna umělecká vystoupení, ať už hudební, taneční, literárně-dramatické či výstavy výtvarných děl, jsou jedinečným a neopakovatelným zážitkem. Řekněte-když v roce 1979 škola začínala, shlédli diváci 20 vystoupení našich žáků. V roce 2011 to bylo již 150 kulturních akcí. V dalších letech jsem jich každý rok napočítala hodně přestavbu stovku. Já jsem myšlenka hudební a my muzikanti počítáme většinou do čtyř. Tak mi odpusťte, jestli jsem některému roku ubrala a jinému dopřála víc akcí.

A ještě jedna věc mě těší. Ze současných 26 učitelů je 15 z řad bývalých žáků! Tak se jim tu zalíbilo, že zůstali – možná napořád.

Důležité je, že tady mi naslouchají stejně dobře, jako tehdy před 35 lety. Vyslyšeli mě a připravují pro mne opravdu mnoho vystoupení a já tančím nad hlavami malých umělců a všech nadšených posluchačů. Raduji se s nimi z toho, jak nám to tady pěkně hraje, zpívá, recituje, tančí, kreslí, paličkuje a že mluvíme všichni stejnou řečí. Řečí beze slov.

autor: Petra Kučerová


© SkicArt WebDesign as Jaroslav Moravec
Správce: Přihlásit
icon-xhtml.png, 0 kB Text to HTML converter and formatter icon-css.png, 0 kB